Menu Zavřeno

Korona mě donutila bojovat s depresí

korona

Už nějakou dobu přemýšlím, že se také vyjádřím. Ne tak o situaci ve státě a ve světě (neboť o tom si každý myslíme svoje), jako spíše o osobních zážitcích, které mě doprovázely celý rok 2020, během nějž nás sužovala (a stále ještě sužuje) korona.

I když moje problémy sahají daleko dále do minulosti, nutno podotknout, že být zavřená doma mi jako spoustě dalších úplně neprospívá.

Trocha historie

Vždycky jsem tak nějak tušila, že mám nějaký problém. Když pomineme mé vlastní a velice otravné sklony k hypochondrii (kterých jsem se snad už zbavila), byla jsem vždycky citlivější než lidé okolo. Lehce jsem se rozbrečela a spolužáci ze mě kvůli tomu měli legraci.

Během gymnazijních studií se mi navíc začalo stávat, že jsem prostě nemohla polykat – ani jídlo, ani sliny, a tenhle stav byl spojen s nauzeou. Prostě jsem měla pocit, že když polknu, pozvracím se. Nemohla jsem prostě jíst, i když jsem měla hrozný hlad a chuť. Pak to na chvilku přešlo, aby se mi problém vrátil se začátkem mého univerzitního života.

Tehdy jsem pořádně nejedla snad celý rok a příšerně zhubla. Tedy příšerně; vypadalo to docela hezky, ale spíš než jako energická dospívající slečna jsem musela působit jako křehoučký duch potulující se městem. Společně s tím mi začaly vypadávat vlasy, a jakožto správný hypochondr jsem čekala nejhorší. Jakmile se mi pak začala v noci motat hlava, rozhodla jsem se konečně jít k doktorovi. Ať to bylo cokoliv, překonala jsem strach a rozhodla se, že chci vědět, co se to se mnou děje.

Mentální anorexie byla jen následek

Jakmile mě můj obvodní lékař zahlédl na prahu dveří, spráskl ruce a sestřička raději zavřela, aby mě průvan nevyfouknul ven. Bylo mi naměřeno EKG, které by se prý mohlo dávat do učebnic, a pan doktor mě naprosto uklidnil slovy: „Máte náběh na mentální anorexii.“ Překvapeně jsem vyvalila oči, protože jsem nechápala, jak takový milovník jídla jako já, mohl mít problém s příjmem potravy. Rozhodně se mi to ale poslouchalo lépe než jakákoliv jiná diagnóza, která moji hypochondrovskou mysl napadala celý ten rok. (Ne, že bych PPP považovala za něco lehce léčitelného.)

Dostala jsem antidepresiva a doraživši domů jsem zhltla dva talíře těstovin. Velmi rychle na to jsem se dala dohromady. Psychika je svině, co?

To horší přišlo, když dorazila korona

Po třech letech na práškách jsem měla pocit, že je mi lépe, a začala jsem je postupně vysazovat. Během korony jsem se ale dostala do několika velmi nepříjemně vypjatých situací a naprosto ultimátně jsem se zhroutila. To, co jsem zažívala na gymplu, byla najednou procházka růžovou zahradou. Nechala jsem si znovu napsat svá antidepresiva a dostala jsem pro jistotu i Lexaurin pro případy nouze.

Deprese byly častější a častější. Na podzim 2020 už jsem byla v příšerném stavu. Jakmile bylo slunce schované za mrakem nebo byla noc, najednou jsem neviděla smysl v ničem. Věděla jsem, že to tak doopravdy není a že je to depresí. I přesto jsem se pomalu dostávala do stavu podobného vegetativnímu, brečela, naříkala a měla nesnesitelně silný pocit, že to nikdy neskončí. Chtěla jsem jen spát, protože jsem se bála, že když vstanu z postele bude mi zase špatně.

Přítel mě zachránil

Viděla jsem, že ho to trápí. Nechtěla jsem, aby to tak bylo. Snažila jsem se to přeprat a občas se mi to i dařilo, ale nakonec jsem pochopila, že i když chci, sama nemám šanci tuhle válku vyhrát. Tehdy ke mě přítel prostě přišel, přinesl kontakt na psychiatra a poručil mi, abych mu okamžitě zavolala.

Z telefonu se ozval naprosto racionální hlas a mně došlo, že tohle je ono. Že se prostě musím sebrat a poprosit o pomoc. Řekla jsem, co se mi děje, a pan doktor mě chtěl vidět hned druhý den. Už jen vidina návštěvy někoho, kdo mi pomůže, mi zmírnila depresi toho večera.

korona

Pomalu ale jistě se projasňující zítřky

MUDr. Petr Kubej pro mě bude navěky jeden z nejlepších lékařů, kteří mi kdy pomohli. Při vstupu jsem dostala dotazník, který jsem měla vyplnit co nejrychleji a bez rozmýšlení, což mi řekl dost odměřeně, ale to jsem odmávla. Být psychiatr a ňuňat na každého pacienta, asi bych taky brzy potřebovala psychiatra. Nemluvě o tom, že pan doktor na mě od prvního pohledu působil jako správný chlap.

Po vyplnění dotazníku jej prošel, zeptal se mě znovu, co mi je, a začal s anamnézou. Nakonec jsem se konečně dozvěděla, že jsem nikdy nebyla tak vadná, jak jsem si přišla. Všechno najednou dávalo smysl. Proč jsem se vždycky lehce rozbrečela, proč jsem byla tak přecitlivělá, i proč jsem reagovala přehnaně nadšeně. Zjistila jsem, že moje nemoc má i jméno.

Trpím biologicky danou emoční nestabilitou, což je prý poměrně nebezpečná nemoc, ale dá se velmi lehce léčit. Zahájili jsme medikaci a já se začala pomalu zlepšovat. Velmi brzy jsme pak začali vysazovat velké počáteční dávky a já byla po Vánocích osvobozená od depresí a úzkostí a také od Lexaurinu, na který jsem si pravděpodobně před návštěvou pana doktora vytvořila závislost.

Občas se mi ty stavy vrací, když se zapomenu krotit, ale už to nejsou probrečené noci a beznadějné večery.

Cítím se lépe

Získala jsem zase sílu bojovat a nadšení do věcí, které jsem před tím dělala tak ráda. S tím mi pomohli také moji rodičové, kteří při mě po celou dobu stáli a mluvili se mnou. Bez nich by ten boj byl daleko těžší.

Co jsem se ale naučila? Psychická porucha se dá porazit jen tehdy, když se sami rozhodneme jít do boje. Sílu a prostředky nám může půjčit okolí, ale to rozhodnutí musí přijít od nás. Musíme si chtít pomoct sami.

Svému boji chci v budoucnu věnovat ještě jeden článek, ve kterém se s vámi podělím o to, jak jsem se naučila prát sama se sebou.

Související články

5 3 hlasů
Hodnocení článku
Odběr novinek
Upozornit na
guest
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Zápisník spisovatelky
2 měsíců před

Hodně silný článek. Vůbec bych to do tebe neřekla, podle toho, jak jsi se vyjadřovala na sockách. Pevně doufám, že už je to lepší. Sama si taky teď procházím celkem těžkým obdobím, a myslím že nejsme jediné. To, co se teď venku děje má jistě silný dopad z psychického hlediska na další a další lidi.

Zápisník spisovatelky
2 měsíců před

Jinak doplňuji svůj předchozí komentář ještě o jednu věc – máš strašně úžasný header <3 Ta kočička je strašně cute <3

Elizabeth
2 měsíců před

Prajem ti veľa síl a obdivujem, že si dokázala o tom napísať. Ja tiež trpím duševnými problémami a tiež o tom píšem na svojom blogu. O týchto veciach treba hovoriť, pretože veľa ľudí si myslí, že ak choroba nie je na človeku vidno, tak neexistuje. Ale opak je pravdou.

5
0
Jsem zvědavá na tvůj názor! Zanech mi prosím komentář!x
()
x